Probouzení (MAREK ORKO VÁCHA)

15.2.2010, 18:02

Žijeme v příběhu mnohem jímavějším než Narnie nebo Středozem, žijeme v příbě­hu mnohem barevnějším, než by fantazie které­hokoli autora fantasy literatury mohla vymyslet, ba dokonce kdyby někdo takový příběh napsal, připadal by čtenářům až příliš přitažený za vla­sy - v tmavém a studeném nic maličká

CÍRKEV

Otázka, která pravidelně přichází na přednáš­kách, je otázka po církvi. Čím víc toho víme o pří­rodních vědách, tím více vyvstává naše existence na Zemi jako veliký otazník. Země vzniklá před skoro pěti miliardami let jako žhavá koule plynu a prachu, hroutící se dovnitř vlastní gravitací. Na této planetě se hmota nějak zorganizuje do člověka i kopretiny, z hmoty jak ze symfonie vy­tryskne život v mnoha akordech, v pampeliškách i stromech, ve zpívajících velrybách Antarktidy, probudí se i do zpívajících severských slavíků modráčků, hmota vykvete do života v lehkonohé choreografii, kde jednotlivé taneční variace budou dále a dále rozvíjeny, píseň bude dále promýš­lena, symfonie cizelována a jednotlivé vlny života se přelijí z oceánu na pevninu. Vznikne hmota, které bude dáno milovat, přemáhat sebe samu, hmota bude sama tančit a modlit se. V konfron­taci s nesamozřejmostí života není těžké slyšet klepání na dveře duše, Bůh přichází jaksi samo­zřejmě a věřím, že víra v tohoto Boha, v nepravděpodobnost života, v tanec, umění, dobro, víra v to, že jsme na cestě a máme jít dál, víra, že náš příběh má smysl, že kdesi existuje cíl, že je cennější být dobrý než zlý, že dobrý skutek je nějak lepší než špatný skutek, že láska je víc než nená­vist, to, že podvědomě fandíme dobrým postavám pohádek, je majetkem každého člověka na Zemi. V tohoto Boha, ať jej nazveme dobrem nebo Dob­rem nebo smyslem, není těžké věřit. Stojí za to se zeptat ateisty, co vlastně přesně popírá.

Víra v tohoto Boha, který nemá legitimaci žád­né organizované skupiny, Boha, který není ma­jetkem žádného zbožného sdružení, sekty či politické strany, není absurdní, to ateismus je absurdní. Žijeme v příběhu mnohem jímavějším než Narnie nebo Středozem, žijeme v příbě­hu mnohem barevnějším, než by fantazie které­hokoli autora fantasy literatury mohla vymyslet, ba dokonce kdyby někdo takový příběh napsal, připadal by čtenářům až příliš přitažený za vla­sy - v tmavém a studeném nic maličká modrá teč­ka, na které různě poskládaná hmota do tygrů, ryb, ptáků a žiraf žije v zemi, ve vodě, vzduchu a na zemi a některé kousky hmoty ke všemu mo­hou milovat (co to znamená „milovat"?) zeptal by se čtenář - a jsme v koncích), a zažívají proto růz­né příběhy. Z těchto důvodů asi nedokážu být ate­istou. Ze všeho nejspíš to připomíná hru: některá zvířata mají krk až příliš dlouhý, jiná jsou jaksi až příliš tlustá, jiná výstředně pruhovaná, někte­rá zvířata jsou až extravagantně barevná nebo komických tvarů, jsou tu ryby korálových útesů, drobné opičky postříkané barvou, černobílý tapír - půl těla černá a půl bílá, ptáci, kteří zpíva­jí, klapají zobákem, a ještě jiní, kteří mlčí. Jsou tu tvorové s choboty, růžky a rohy, ptáci s kříd­ly širokými i úzkými, mravenečníci a hadi, pes­tří motýli a brouci tropických pralesů, tvorové pískající, kvákající, skřehotající, žáby a gekoni, živočichové malí i velcí, živočichové, které zná­me, a živočichové, o kterých jsme nikdy neslyše­li, cvrčci, strašilky a pakobylky, rajky a lemčíci, zvířata s vakem i bez něj, skákající i plazivá, je tu klokan i rozvážný hlemýžď, dikobraz i ježek, ma­ličká bělozubka i obtloustlý hroch, myšlenky do hmoty oblečené.

Tohle všechno je nepochopitelný výtrysk, vybublání života z hmoty; a ze všeho nejspíš to při­pomíná rozpustilého chlapce, který si pro zábavu modeluje zvířata z hlíny, jak ho napadne, a polévá je barvami, které jsou zrovna po ruce. Je možné, aby si Bůh hrál?

Jeviště je doplněno tím, že z perspektivy této tečky při pohledu ven vesmír není černý, nýbrž modrý a celý obraz je doplněn bílými skvrnkami mraků, které sem a tam plavou po obloze - zví­řátka se tak každý půlden ocitají v jiné scenérii. "Doplňme svítání a stmívání, červánky a západy slunce, noc, ve které bude najednou vesmír sku­tečně černý a štětcem na něj někdo namaluje stříbrné tečky hvězd. Ještě doplňme bílé kolo měsíce a autora takové fantasy budeme považovat za pomateného; jakže? - dvakrát za den že se změní barva toho nad námi z modré na chvi­ličku na růžovou, na černou a zase ráno na mod­rou? Že někdy padá shora voda a jindy bílé kou­síčky sněhu?

A žijí zde nejen zvířátka, nýbrž i jiní živáčkové, říkejme jim rostliny. Všechny rostou ze vzduchu, pijí vzduch, světlo a vodu a z nich tkají svá zelená těla a listy jsou zakořeněny ve vzduchu podobně jako kořeny v zemi. Jak to, že z téhož vzduchu vznikne jednou dub, jindy buk, jasan, jabloň nebo bříza? Co je to za program, který dokáže je­nom ze vzduchu a vody smíchat pryskyřici jehlič­nanů, ale také šťávu hrušek nebo jádra ořechů? A že občas listy narostou, zezelenají, zčervenají a opadají, pak na jaře uprostřed ticha vyrostou nanovo?

Ale všechno je to jen hmota, namítl by ateista - no právě, všechno je to hmota, odpoví věřící, tanec hmoty, která se jednou stane králíkem, jindy sedmikráskou a jindy člověkem, dál a dál víří hmota v nekonečném tanci, v melodii, která je stále propracovávána, v tanci, jehož jednotlivé kroky jsou stále dál promýšleny. Tohle vše je mno­hem barevnější než fantasy příběhy; nebo ještě ji­nak, fantasy příběhy se již odehrávají v určitém rámci, ve kterém není třeba vysvětlit, že je gravi­tace a vzduch a moře. Ve fantasy se dějí jen věci, které v našem světě nejsou obvyklé, někdo létá na koštěti nebo se v lesích místo jelenů prohá­nějí elfové, ale střídání ročních období se rozumí samo sebou. Problém je v tom, že ono se to samo sebou nerozumí, slunce je fantasy a národní park v Torres dél Paine je také fantasy. Pokud Bohu Stvořiteli nepřišpendlíme hned v prvním kole ná­lepku toho kterého politického programu, není možné se s ním venku za městem nesetkat.

Jindy se setkáme s Bohem v zážitku. Všichni křesťané by jistě ochotně souhlasili s tím, že existují zázraky, pod kterými si ovšem předsta­vují rozmanité náhody či „náhody" našeho světa, ve kterém jinak žijeme jako v dobře zařízené do­mácnosti. Chodíme do školy, ze školy, do kroužku, z kroužku, na koupaliště, večer unavení do po­stele a ráno zase do školy. Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro. Většinou žijeme ve světě jako v dobře zařízeném domě.

V dějinách lidského ducha rozlišuji epochy zabydlenosti a epochy bezpřístřešnosti. V jedněch žije člověk ve světě jako v domě, v druhých žije ve světě jako na širém poli a někdy nemá ani čtyři kolíky, aby si postavil stan.²

Jindy, nečekán a vlastně ani nezván, přichází Bůh jako vichr, božské se prudce vlomí do lid­ského, přichází zážitek, po kterém svět není, jaký byl dřív. Prudká láska vztahu nebo prudká bolest nemoci, vichr, který člověka uchopí a pustí na zem daleko od míst, která zná, doprostřed pole, kde nemá ani ony čtyři kolíky, aby si postavil stan. Příběh svatého Pavla před Damaškem není tak ojedinělý, jak by se zdálo. Jeden moderní fran­couzský filozof vešel do kostela jako ateista a o ně­kolik minut později vyšel jako věřící. Příběh Jere­miáše se opakuje i dnes: lidem, kteří Boha nijak zvláště nevyhledávali, o náboženství se nezajímali a svých vlastních problémů měli tolik, že ze všeho nejméně toužili po mystických zkušenostech, Bůh prudce vpadl do jejich života. Nedávno jsem v Praze mluvil se 78letým mužem, tzv. vědeckým ateistou a mnohaletým komunistou, který mi po­pisoval, jak si jednoho večera sedl na židli a po několika hodinách vstal jako přesvědčený křes­ťan. Od té doby se snaží psát knihy o víře a Bohu. Mluvil jsem s ním, popíjel čaj a čestně si přiznal, že ten člověk není o nic větší blázen než já nebo kdokoli na ulici, popravdě řečeno jsem málokdy viděl někoho tak klidného a vyrovnaného. Velmi doporučuji dokument Ivetka a hora, který do to­hoto odstavce zcela zapadá. Jenže co dál? Člověk, nesen svým zážitkem, intuitivně hledá společnost blízkých, lidí spojených stejným zážitkem a lo­gicky první místo, kam přijde, je kostel. A zde se ona čerstvá a velmi intimní víra setká s pevnými zdmi sakrálních staveb. Nově a ještě křehce věřící, plný svého zážitku, spěchá do míst, kde doufá na­jít porozumění... a úkolem nás křesťanů je být natolik citliví a trpěliví, aby se tento intimní zá­žitek neroztříštil o zeď naší zaběhlé křesťanské každodennosti.

Po náboženském zážitku přijde čelní náraz s událostmi, které se dějí v kostele. Jak je možné smířit Krista z cesty do Damašku se všemi rituály a zvyklostmi dva tisíc let existující církve, je možné zážitek Boha v choreografii přírody smí­řit s uměleckou choreografií mše svaté, s onou neutilitaristickou liturgickou hrou?

Je možné Boha květin a motýlů smířit s Bo­hem katedrál a, ano, i s Bohem církve tvořené námi lidmi? Nově narozený věřící je konfron­tován s realitou církve, se zpěvy a modlitbami, kadidlem a obrazy - a ovšem - také s peněžními a sexuálními skandály, s námi mnohými kněžími, kteří jen vzdáleně připomínáme ideálního věří­cího, s realitou zaběhaných kol církevního průmyslu. Musím se intenzivně snažit, aby se vnější podoba církve nestala překážkou, hradbou, do které narazí víra právě se probudivšího věří­cího. Zážitek, vpád Boha do života člověka, je jis­krou a člověk hledající podobně zasažené nalezne v dobrém případě církev jako společenství stejně stigmatizovaných. Základní otázka tedy zní, jak je možné sloučit Boha, který promluví v tichu, v in­timitě duše, v určité plachosti zážitku, s Bohem přítomným v kostele.

V posledních letech dostávám řadu proseb o to, aby se křest nově narozeného dítěte nebo svátostné vyjádření lásky ve svátosti manželství mohlo odehrát v přírodě, na horách, často v místech, které je oběma snoubencům blízké, na mís­tě, kde bylo možná kdysi dávno v noci cosi tiše vysloveno a stejně tiše opětováno; nemám odva­hu se snoubenců zeptat, proč právě zde, neboť se nechci ptát na věci, které nejsou určeny uším jiných. O takovou věc je třeba žádat biskupství, které se logicky brání případné senzacechtivosti a mělké snaze o výjimečnost. Jenomže problém bývá hlubší. Snoubenci jsou velmi často citliví ve své víře a touha slíbit si lásku, úctu a věrnost v ka­tedrále stromů, kde introit a ofertorium obstará­vají ptáci a cvrčící hmyz, je touhou být přítomen v chrámu, který není postaven lidskýma rukama, kde sloupy obstarají stromy a klenbu nebe. Mož­ná je zde ale ještě jeden rozměr: oficiální církev bývá velmi často spojována s různými politickými či ekonomickými snahami a snoubenci, instink­tivně věřící v Boha, mají stejně tak instinktivní a neuvědomovaný odpor k organizaci jakéhoko­li typu. Bůh zážitku a Bůh organizované církve, naneštěstí, pro ně nejsou totožní.

Je ale třeba si uvědomit, že lidé, kteří stáli na počátku církve, měli tentýž zážitek. Mojžíš, Jere­miáš, Ámos, Jonáš - nikdo z nich Boha nevyhle­dával a svoje poslání zkoušeli různým způsobem odložit. Mojžíš poukazuje na to, že neumí mluvit, Amos na svoji prostotu, vždyť je jen pěstitel smokvoní a pastýř, Jonáš utíká pryč - a každý z nich se utká s Bohem ve svém vlastním zápase v temné noci, podobně jako kdysi Jákob. Bůh prudce vpadl do života Marie, která po ničem ta­kovém netoužila, Josefa, který po něčem takovém toužil ještě méně a celá věc mu způsobila mnoho komplikací a bolesti. Bez vánočního sentimentu jsou vánoční události jako drama; místo toho, aby si Bůh vzal Josefa stranou a vysvětlil mu, jak se celá věc má, že se nemá bát vzít k sobě Marii, sobě zasnoubenou ženu, že bude potřeba jít do Betléma, ale všude bude obsazeno, že se má Ježíš narodit v jeskyni, ale bezprostředně poté bude potřeba prchnout do Egypta - namísto toho si Bůh hraje s Josefem na schovávanou a Josef se rozhoduje se s Marií v tajnosti rozejít a teprve, „když už to chtěl udělat", Bůh mu ve snu sdělí, jak se věci mají. V noci útěku do Egypta je tomu podobně, Josef má ihned vstát, vzít dítě i jeho matku a utéct do Egypta (naši skauti si tohle umí velmi dobře představit z nočních poplachů). Čte­náře napadne, zda Josef nemohl mít svůj sen ale­spoň s 24 hodinovým předstihem, aby si v klidu a za světla mohla svatá rodina sbalit nejnutnější. Bůh podobně prudce vpadl do života Pavla, který sloužil své představě Boha, jak nejlépe mohl, až skoro k Damašku, Petra i Jana, lidí, kteří se po Je­žíšově nanebevstoupení budou muset nějak vy­rovnat, porvat se zkušeností, se kterou se vyrov­nat nelze. Zážitek obrácení bude v Pavlově životě jako otevřená rána, stane se v jeho životě bodem obratu a Pavel se k němu bude až do své smrti znovu a znovu vracet. V jeho kázání budou chy­bět jakékoli odkazy k podobenstvím a Ježíšovým zázrakům. Jediné, co zbude, je kříž a zmrtvýchvstání. Po nanebevstoupení a později po seslání Ducha Svatého se budou lidé nějak setkávat, mod­lit se za zavřenými či otevřenými dveřmi, budou se pokoušet nějak unést břemeno setkání s Bo­hem tváří v tvář.

Vznikne církev, kterou budou tvarovat věky. Církev, nejprve pronásledovaná a trápená, poz­ději občas pronásledující a trápící, církev chu­dých, ze které se později stane církev bohatých, církev, kterou budou jednotlivá staletí hníst a mo­delovat jako sochař tvaruje hlínu.

Na jedné výstavě moderního umění patřila mezi vystavené artefakty hlava z měkkého ma­teriálu, kterou každý z návštěvníků mohl nějak pozměnit či dotvořit. Od rána do večera hlava na­bývala různě bizarní kontury. Večer ji sochařka opět vytvarovala do rozpoznatelné podoby, ve které busta přes noc očekávala ranní nápor ná­vštěvníků.

Výsledek dvoutisíciletí hnětení a tvarování vi­díme v kostelích. Není to církev ideální - a ni­kdy nebude; je to církev složená z reálných lidí, tak jako kdysi. Z Petra, který v evangeliích selhal vždy, když o něco šlo, Petra který zpozoroval vítr ve chvíli, kdy se měl dívat na Krista, a začal se pro­to topit, Petra který později nezvládne ani banál­ní otázku děvečky; církev z Jakubů a Janů, kteří chtějí sedět po pravici a levici, učedníků háda­jících se, kdo z nich je nejlepší, církev z celní­ků Matoušů a samozřejmě z Jidášů. Jsou námi i mnou, v každém z nás je světlo světců i temno hříšníků. Kdokoli bude chtít brojit proti církvi, najde si vždy dostatek pravdivých argumentů, re­álná církev vždy poskytovala a bude jistě i nadále poskytovat dostatek munice všem, kteří ji budou chtít kritizovat, vždy bude církví hříšníků.

Prvním impulzivním řešením po zážitku se­tkání se s ohněm vhozeným na zem je najít spo­lečenství nadšených charizmatiků, hlásajících pentekostální plamen, nesených svým zážitkem s Bohem, odmítajících všechny zkostnatělé struk­tury všeho organizovaného náboženství. Jak nemít pro takové věci plné pochopení a sympatii! Pryč s hierarchií, pryč s kanonickým právem, pryč se strnulými a prázdnými formulkami omšele omí­laných modliteb, pryč s formální vírou tolika vlaž­ných příslušníků etablovaných církví! Kde je vaše letniční nadšení, ptají se příslušníci apoštolských církví katolíků? Počkejte takových pět set nebo tisíc let, odpovídají katolíci, a pak si povíme, jak vaše společenství přežije zkoušku času. A co se týče oněch vlažných věřících, pokračují katolíci, počkejte, až vás bude miliarda - a pak si zase povíme. Pokud totiž katolická církev něco ve své historii objevila, pak to, že různé charizmatické proudy musí být nakonec začleněny do struktur hierar­chické církve, jinak nepřežijí. Ostatně všechny ře­holní řády sledují stejnou křivku: charizmatická osobnost zakladatele, nová myšlenka, vzestup řádu, nabírání nových členů. Nadšení přetrvává do smrti zakladatele a pak přibližně ještě jednu generaci jeho žáků, kteří jej osobně znali. Pak se řád zakotví, stále nabírá nové členy, ale již v pomalejší křivce, jak řeka na středním toku. V dal­ších generacích přichází určitá stagnace, řád je nesen svou formou a čeká na novou charizmatickou postavu, která přinese nové nadšení nebo eventuálně řádovou reformu. Je to tak, charizmatické skupiny a spolča má­lokdy přežijí víc než několik desítek let, pak za­nikají nebo se včlení do již existujících struktur. To, co vidíme v kostelích, je přesně takováto řeka; v některých farnostech či krajích nebo dobách dravá a velmi bystrá, někdy a pro některé až nesplavitelná, jindy mírnější, jindy stagnující a lehce zabahněná a opět pro jiné klidná až moc.

S Bohem není problém, problém je s námi vě­řícími. S námi kněžími, kteří se občas stavíme do role prostředníka a tlumočníka Božích záměrů, kteří Boha popisujeme a pojmenováváme a ozna­mujeme, co Boží vůle je a co není, kteří sdělujeme, co si Bůh přeje a co si nepřeje - my věřící, kteří ze sebe vytváříme štít mezi nově uvěřivšími a Bo­hem. Bůh je vždy větší, než jsme schopni myslet, Bůh je vždy jiný. V evangeliích je překvapující, jak často lidé Krista nepoznali.

Po vzkříšení Kristus vždy nějak učedníky pře­kvapí, vždy je nějak jiný, než jakého si jej lidé představují. Podobně v betlémských událostech jej poznávají pastýři - s nápovědou andělů - a pak ho přijímají jako Božího Syna také otevřená srdce Simeona a Anny. Jan Křtitel si Krista pře­stavuje jako sekeru, která je již přiložena ke ko­řeni stromu - a přichází ten, který nalomenou třtinu nedolomí. Jiní si představují Krista jako politického Mesiáše, jiní jako toho, který na­vždy odstraní utrpení, jiní jako... měli bychom být velmi opatrní ve svých představách o Bohu. To málo, co můžeme říct s jistotou, je, že Bůh je určitě jiný než mé představy o něm.

Navíc je katolická církev - v našem státě zcela jistě - chápána politiky i veřejností jako další po­litická strana v mocenské hře. A občas se tak sku­tečně chová, což je pro nového věřícího matoucí. Proč bych se po svém zážitku měl dát do této sku­piny těchto konkrétních politických hráčů, kteří prosazují tyto konkrétní zájmy?

Pro nového věřícího není zcela jasné, proč by se měl díky svému zážitku připojit ke katolic­ké církvi, o nic více, než že by od nynějška měl volit výhradně tuto politickou stranu. Příslušnost ke katolické církvi se nemusí nijak zvláště rýmo­vat s formujícím náboženským zážitkem.

A pokud se nějaký ateista něco dozví o církvi, je to ze sdělovacích prostředků, kde je církev právě takto prezentována - jako hráč v politickém zápo­lení, jako strana v boji o moc. Velmi se hodí její skandály a v našem tisku, pokud je církev zmi­ňována, tak v 80% případů v souvislosti s resti­tucemi církevního majetku. Organizace plná pedofilů bažící po majetku, matoucí a zneužívající své ovečky v temném papežství. Přesto věřím, že církev je svátost, a jsem velmi rád, že patřím do společenství, o kterém v ne­děli při Credu vyznávám, že je una, sancta, catholica et apostolica ecclesia. Věřím, že 21. století bude stoletím víry, stoletím, kdy z vědeckých po­znatků vyprýští pocit nesamozřejmosti a kdy se logicky obrátíme zpět k Bohu, za nečekané pod­pory přírodních věd. Ovšem ne k bohu, tak jak nám jej prezentují různé sekty, organizace a evangelizátoři, obrátíme se k Bohu nevyslovitelnému, k Bohu, který je spíše slovesem než podstatným jménem. Který je, ale nějak jinak, než je člověk. Možná že člověk tohoto století navzdory sociolo­gickým průzkumům znovu objeví své místo na Zemi a to, že jeho existence má smysl jen v rámci něčeho, co jej přesahuje. Otázka po Bohu nám dnes příliš často splývá s otázkou po církvi - jako by Bůh a církev byli totéž. Je třeba to říci: Bůh není pravicový ani levicový, Bůh není ani lido­vec, ani zelený, ani z ODS a netouží po majetku či moci, to lidé jsou takoví.

Marek Vácha : PROBOUZENÍ

Vydalo nakladatelství Cesta, nám. Republiky 5, 614 00 Brno

tel.: 545 574 373 e-mail: cestanakl@volny.cz

www.cestabrno.cz

Mgr. Marek Vácha, Ph.D.

*1966 v Brně, katolický kněz. Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Na Biskup­ském gymnáziu v Brně učí biologii a náboženství. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity a administrá­torem ve farnosti Lechovice u Znojma. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky. Nakladatelství Cesta vydalo jeho knihy Tančící skály (2003), Šestá cesta (2004), Návrat ke stromu života (2005), Poslední země (2007) a Místo, na němž stojíš, je posvátná země (2008).